Volby prezidenta

Volby hlavy našeho státu, který je už skoro sto let republikou, se blíží. Když máme republiku, musíme si zvolit prezidenta; buď sami, nebo nepřímo, tedy prostřednictvím volitelů, které si zvolíme. To jsou známé věci – stejně to, že od nepřímé volby jsme u nás přešli k přímé teprve nedávno, přímým způsobem budeme volit hlavu státu podruhé.

Važme si svobody! Je všechno množné – jenom ne samozřejmá! Na světě je spousta podivných republik, kde volby prezidenta jsou cosi velice smutného a ponižujícího, zemí, kde volby nemají ve skutečnosti s volbou, tedy s výběrem z vícera alternativ, nic společného. A jsou i země, které vzdor tomu, že jde formálně o republiky, jsou monarchiemi v tom nejhorším smyslu slova, kde po jednom krutém diktátorovi nastupuje rovnou jeho syn; špatně, ale z hlediska diktatury jistě dobře vychovaný syn: Asad v Sýrii, Kim ve Severní Koreji, dříve například Duvalier na Haiti...

Buďme Bohu vděční, že máme svobodu, že se můžeme řadit mezi státy, kde volby jsou skutečné volby, že patříme mezi ty národy, které si mohou vybrat, kdo je povede – a kam! Ale musíme si přiznat i to, že nesvoboda je příjemná pro lidi, kteří nechtějí nést žádnou odpovědnost, a pro ty, které myšlení bolí.

Tak koho chcete za prezidenta? To je jedna otázka. A koho nakonec budete volit za prezidenta? Koho v prvním kole – a koho ve druhém kole? To je další problém. Nikdo z nás nežije sám – a při volbách jsme odkázáni i na druhé lidi: jednak na to, kdo chce a kdo nechce vůbec kandidovat (například já vím o jednom bez nadsázky vynikajícím kandidátovi na hlavu státu – ale on za žádnou cenu kandidovat nechce!), a potom na to, jak budou hlasovat ostatní lidé... Jasně.

Ale my křesťané máme ještě jednu možnost – a řekl bych, že i povinnost: modlit se za volby.

Je to tajemná záležitost, kterou nikdy úplně nepronikneme – ale je to tak: modlitbou přibližujeme k lidem Boží milost a Boží světlo, takže se lidé mohou měnit k lepšímu a rozhodovat se správně – to není žádné znásilňovaní jejich svobodné vůle. Je to spíš tak, jako když někdo tápe ve tmě my mu (a v první řadě ovšem sami sobě!) posvítíme na cestu: ne svým vlastním světlem – ale Božím.

Výsledek modlitby, upřímné modlitby, ne té falešné, kdy Bohu spíše nařizujeme, co má dělat, než abychom se chtěli řídit jeho vůlí, někdy překvapí i samotné modlitebníky...

Modlíte se za dobrou volbu českého prezidenta? Jste ochotni se modlit? Víte, že máte povinnost se modlit? A ne jen tak trochu, ale stále, ale vytrvale – a pořádně?

 

František Schildberger, publicista a redaktor Skleněného kostela