Svoboda: Prostor pro jednání a tvořivost

Každý, kdo chce svobodu popsat, dříve nebo později narazí: nelze ji vystihnout beze zbytku. Takový pokus je předurčen k nezdaru. Přesto se ji pokusíme alespoň letmo zachytit.

V jaké podobě se se svobodou setkáváme? Pomoci nám může letmý pohled do dějin lidského myšlení. Zatímco například Aristoteles chápal svobodu člověka hlavně ve smyslu svobody společenského postavení řeckého občana, stoikové popisují svobodu jako vnitřní postoj, jako dosažení duševního klidu, který spočívá v ovládání vášní. Svoboda tedy na jedné straně předpokládá vnější podmínky: instituce, rámec a pravidla, které lidskou svobodu chrání a podporují. Ale na druhé straně se nevyčerpává v konkrétní podobě těchto společenských institucí. Důležitou tváří svobody je i vnitřní přístup jednotlivce. 

 

K něčemu a od něčeho

 

Dalším impulzem ve snaze o přiblížení se k podstatě lidské svobody nacházíme u Friedricha Nietzscheho. Ten hovoří o svobodě „od něčeho“ a svobodě „k něčemu“. Svobodu „od něčeho“ můžeme popsat jako vytvoření podmínek pro jednání bez nátlaku ze strany druhých aktérů nebo okolností. Zahrnuje volnost a odstranění překážek pro svobodné jednání. Svoboda „k něčemu“ pak představuje aktivní jednání zahrnující otevřenost, kreativitu, a také odpovědnost.


Jak výstižně popisuje filozof Jan Sokol, podstatu svobody nám může dobře přiblížit obraz hry či sportu: Hra je specifickým výrazem lidské kreativity a svobody. Je ale vždy vymezena určitým prostorem, časem a pravidly, na jejichž dodržování nezřídka dohlížejí stanovení rozhodčí. Zmiňovaná omezení, která by se na první pohled mohla jevit jako omezení svobody, jsou však ve skutečnosti vytvořením prostoru pro svobodné jednání a tvořivost. Hra by se bez pravidel proměnila v chaos, byla by nesrozumitelná, nepřehledná, možná i neférová; nebavila by diváky ani samotné hráče. 


Pravidla, která hru regulují a jsou zárukou její férovosti, tedy ve skutečnosti svobodu a kreativitu hráčů chrání. A když hráč či tým reaguje na hru soupeře, rozvíjí tím vlastní svobodu a posiluje vlastní tvořivost. 

 

Biblické kořeny svobody

 

Svobodě se nejintenzivněji učíme tehdy, když se setkáváme se svobodou druhých. Svoboda není individualismus či sobectví a nelze ji zaměňovat za libovůli. Přiznání svobody sobě samému znamená chtít také svobodu toho  druhého – přiznávat mu tutéž svobodu, kterou bychom chtěli, aby ostatní zaručovali nám.

Se svobodou „od něčeho“ a svobodou „k něčemu“ se setkáváme rovněž v biblických textech. Apoštol Pavel popisuje svobodu darovanou nám v Kristu jako jeden z klíčových rysů křesťanského života, kdy tato svoboda „od něčeho“ (od otroctví hříchu, od litery Zákona, od starostí a úzkostí) je zároveň určována láskou a postojem služby (srov. Gal 5,13). Svoboda je pro sv. Pavla vyjádřením víry a důvěry v Boha, který člověka vykoupil; je výrazem křesťanova vztahu k živému Bohu. A vrcholným projevem svobody je láska. Proto svoboda není pouze svobodou „od něčeho“, ale rovněž – ba dokonce především – svobodou „k něčemu“: k životu podle Božího Ducha, ke konání dobra, k lásce a službě.

Stále více jednotlivců a institucí se odvolává na ideu svobody. Utlačovaným nemusí nikdo zvlášť vysvětlovat její hodnotu. Ale i ve svobodné společnosti se musíme nadále tázat, jak svobodu chápeme, jak ji chceme utvářet a čí svobodu chceme podporovat, koliduje-li v daném případě svoboda jednoho se svobodou druhého člověka. Hledání odpovědí na tyto otázky je úkolem pro celou společnost a každého z nás. Sociální učení církve v této souvislosti poukazuje na propojení správného uplatňování svobody: „Pokud chceme dospět k ekonomickým a společenským změnám, které jsou opravdu ku prospěchu člověka, pak je třeba apelovat především na duchovní a morální schopnosti lidské osoby a na trvalý požadavek vnitřního obrácení“ (Kompendium sociální nauky církve, čl. 137). Učedníci a učednice Ježíše z Nazareta by v tomto angažmá za svobodu neměli zůstávat pozadu.

 

 

Petr Štica. Autor přednáší etiku na pražské Katolické teologické fakultě. Zdroj: Katolický týdeník